Cestou si povídáme a sledujeme krásy přírody, kterou náš motoráček (nelze říci v tichosti) projíždí. Míjíme lesy, louky, větší kluci si povídají, co je u nich nového a menší kluci poukazují na orající traktory a vše, co z vláčku vidí…. dokonce projíždíme i kolem stáda koní.  Jen ten náš Churchill nejde úplně tak zařadit, je někde mezi…..dobrá, tak ne, právě si hraje na hru ,,Nepustit za žádných okolností Kostičku ke slovu“…vagónem se nese hlas spokojeného Churchilla a my – já, Kojky a Danda –  se smíchem na sebe mrkáme.

Cesta vlakem brzy končí, ale dobrodružství je v plném začátku. Vystoupíme na vlakovém nádraží v Plaňanech a před odchodem k ,,tábořišti“ si zahrajeme ještě pár her -  Kojot odeběhne pro klíče od skautského srubu (který nám na celý víkend zapůjčilo plaňanské středisko – velké díky!). Hrajeme hru ,,Hádej kdo jsem.“….když náhle… ,,Ha!...to není divočák!... Kojot se vrací!“ Bereme si krosny a ťapeme již po svých ke srubu. Cesta je celkem krátká, asi kilometrová, ale i tak si menší kluci vyzkoušeli co to je ,,jít s plnými krosnami na zádech“.

Nu což, konec klení, vlčáci, jsme na místě. Letmé prozkoumání okolí, na podrobnější bude ještě čas, teď musíme rychle rozdělat oheň, vyndat si jídlo, uvařit večeři a vybalit si spacáky.

Společně jsme povečeřeli a zahráli si další hry (čekáme, až se nám krapet setmí). Přichází tma, vezměte si baterky a hurá na fáborkový okruh s úkoly. Skupinky odchází a později i přichází popostupně, a protože neradi promarňujeme čas, nečekáme u ohně jen tak - hrajeme postřehové slovní hry. Nikdo se neztratil, úkoly splněny, čas je neúprosný – rychlá večerní hygiena a ,,dobrou noc, bráškové! Zítra nás čeká nároční den!“

Noc byla celkem zajímavá, ve srubu bylo teploučko, venku chlad, z různých koutů se občas (dobře…po celou noc) ozývalo velmi spokojené chrápání, lehké pokašlávání, tu a tam byla poskytnuta nějaká informace ze spaní, či společný výstup na záchod … zkrátka taková normální noc vedoucího oddílu menších dětí.

Vstávám před půl osmou do lehce pochmurného rána, venku již hoří oheň – Vykročím ze srubu a porozhlédnu se po autorovi toho díla, které vidím před sebou – dřevo naštípané, v kotlíku bublá voda, oheň spokojeně popraskává….Aaaa! No jasný …,,Dobré ráno, Marťo! Křičí na mě z houští Větroň. Pochválím ho, neb mám radost, že mám čas na klidné ranní protažení. Již sedím s kafem, Dandou, Kojkym a Větroněm u ohně a spokojeně se musím usmívat. Proč? Jedna malá teorie se mi potvrzuje – první ,,vlaštovky“ vylétli ze svých pelíšků, za nimi další a další…přicházejí s ešusy a s jídlem, které si chtějí dát k snídaní – Člověk nemusí žádného člena výpravy, ani toho nejmenšího, budit - vzbudí se sami a pospíchají za námi k ohni, že by je popoháněly obavy, aby o něco nepřišli? J Balíme si batůžky, zahrajeme si opět pár her a za chvíli se k nám přidá plaňanská smečka vlčat v čele s Hrochem (vůdce střediska Plaňany).

,,Nazdárek klucííí, plaňanský!“ Čas 9:15 a my vyrážíme společně podél trati směr Vrbčany. Cestou si zkoušíme svou orientaci, kudy bychom se dostali do Kouřimi, kudy bude asi ta Radim. S úsměvem a spokojeností musím konstatovat, že je fajn, že našim dnešním průvodcem je Hroch a že jsme výjimečně nedali mapy našim menším členům – toulali bychom se asi ještě v neděli. Zastavujeme na naší první naplánované zastávce – Lom u Vrbčan – místo jako stvořené pro náš dnešní oběd. Celá tlupa se rozuteče po lomu pro dřevo, rozděláme oheň a na něm vaříme těstoviny a guláše ohříváme na vařičích. Než se oběd uvaří, máme trochu času – hrajeme tedy hru ,,Na pátrače“.

Zatímco vlčáci a skautíci se schovávají po lomu, tak těstovinky nám pomalu bobtnají a měknou a gulášek probublává. ,,Konec hry? Fajn, jdeme na oběd! Společně poobědváme, nabereme sílu a můžeme jít dál.“ Příroda kolem nás je nádherná, držíme se trati, procházíme kolem keltského naleziště, skalisek…

Cestičky se nám klikatí, přicházíme k očekávané ceduli: ,,Radim“. Procházíme Radimí….putujeme za odměnou. ,,Jupí, zmrzlina!“:) Hmmm, jen Mochíto může od nás dostat tak akorát sladkou pusu, plní si svou stezku, nesmí měsíc jíst sladkosti.

Zmrzlina zmizela v našich bříškách a teď nás nohy zavedou na návštěvu Králíka - skauta již zaniklého radimského střediska. I tady nás čeká velké překvapení – sundáváme vše, co nás tlačí, škrtí – batohy, boty, fusky….sedáme si na posekaný trávník, a to s vynikající čokoládou či kafem v ruce!

Králík nás netradičně pohostil. I na zahradě hostitele trošku poblbneme, přeci jen, jsme neposedové. Dáňa dokáže vylít na brášku Dodyho téměř celou čokoládu a později druhou várku vyleje na sebe. A Churchill? Ten by svými fusky dokázal skolit medvěda. ,,Konec řádění, kluci, jdeme zase dál, naplníme si láhve vodou a pomalu se dáme na cestu zpět ke srubu. ,,Polem, nepolem, cestou, necestou…“ tak by se dalo nazvat naše putování.

Kolem půl páté přicházíme do Plaňan. Navštívíme ještě místní obchůdek a přijímáme Hrochovo pozvání do kluboven plaňanského střediska. Klubovny jsme prošmejdili a vyzkoušeli jsme si i dětské hřiště – zkrátka čas naplněný jen a jen užitečnými činnostmi. Začíná lehce krápat, rychle pro batohy, loučíme se s Hrochem a plaňanskými vlčaty (ještě jednou mockrát za vše děkujeme…) a pelášíme rychle k chatě. ,,Hurá, konec našemu putování, nezmokli jsme a stálo to za to, umýt pusy od zmrzliny, čokolády a můžeme začít si vařit večeře.“ Nebe tmavne a objevují se hvězdy. Pravý čas na další večerní hru. Kluci, rychle pro baterky, zahrajeme si na vojáky! Všichni schovaní v houští, občas slyšíme nějaký ten zvuk ze křoví – pravděpodobně se jím někdo plazí, svit baterkou, zakřičení jména….a.. ,,vypadl jsi! Kokýšku!“ Nakonec vyhrál Kostička a Mochíto. Nu což, přichází čas na odpočinek. Kojky přináší kytaru, zahrajeme si, zazpíváme si a jako ráno kluci postupně přicházeli z pelíšků, teď se do pelíšků vrací. U ohně je nás čím dál tím méně. Následuje noc velmi podobná předchozí, pouze k nočním zvukům se přidalo lehké skřípání zubů nejmladšího člena výpravy.:)

Ráno vstávám v sedm s myšlenkou svého oblíbeného rčení: ,,Není čas ztrácet čas!“, obouvám se mimo chatu, abych nevzbudila ostatní. Vykouknu z chaty a? Kde je Větroň?  … chrní…. Usměju se o to víc, neb je to známka dobře náročného víkendu… Ale přeci jen mě někdo sleduje! Otočím se a…Kostička, vyčuhuje ze spacáku, zjevně je mu zima. Tak jaká byla noc, Kostičko? Odpověď: ,,Chladná!“ Usměju se na něj. A ujímám se dřeva, rozdělávání ohně…mezitím mi Kostička stačil barvitě povyprávět o chladné noci a jak se snažil rozfoukat uhlíčky v mohutný oheň, ale nepodařilo se…. Ohýnek praská, voda se hřeje, Kostička rozmrzává a dnešní ráno mi připomíná to včerejší…jen se vypopelí ,,první vlaštovky…ostatní je záhy doženou“. Krásný to den, i když už se objevuje trošku melancholie z blížícího se návratu. Posnídáme a je čas si jít něco zahrát.

Využijeme louku poblíž srubu…táááák….kluci hrají akční hry, porovnávají své síly a vlastně vybíjí poslední zbytky energie, které stačili nabrat přes noc. Sluníčko se vyhouplo trošku více nahoru a tak je praví čas na společný oběd. Vaříme gulášovou polévku s bramborem – výsledkem byl vynikající buřtguláš – avšak nejlepším na obědě byla skutečnost, že se na vaření podílel každý – loupaly se brambory, krájela cibule, špekáčky, vše se povařilo….a úplně vše se snědlo.

Uklízíme po sobě nádobí, ohniště, balíme si krosny … vše uklizené a sbalené … je čas si zahrát posledních pár her schovávané a vyrážíme na cestu. U vlakového nádraží si odložíme svá zavazadla a zahrajeme si ještě několik her, než nám přijede vláček – ringo (na dřepy), pneumatiky, trojnožka…

... Je čas...Bereme zavazadla a nastupujeme do vláčku stejně, jako jsme nastupovali v pátek, jen tentokrát to není tak moc z vesela. Sedneme si, povídáme si a kocháme se krajinou – plánujeme další výpravu a probíhá zpětná vazba, jak vše zdokonalit – například nakoupíme dva větší kotlíky na další výpravu. Blížíme se k našemu městu Kouřim, ve vagónu zazní několik hlubokých vzdechů. Vstoupáme si…. ,,Kluci, mávejte, už na nás čekají maminky!“ Vykutálíme se z vlaku a několik maminek již sahá po kapesníčkách, nasliní je a utírají klukům koutky...jiné to vzdali hned při prvním pohledu a se smíchem konstatují:,, Naložím Tě do vany, hned, jak dorazíme domů.,,. Já, Kojky, Danda a další starší členové výpravy se jen uculujeme a víme veškerou historii flíčků a fleků ,,klučičích černoušků, kteří se domů vrátili,, - že je to to krásné vaření na ohni (kdy se každý z kluků snažil uvařit si své první jídlo), maskování se při hře (rozvíjení a tvůrčí schopnosti jak být součástí přírody) a popelení se v prachu cest (zasloužený odpočinek)….a ačkoli  se vše ta (dle slov maminek) ,,špína“ vanou smyje, ty vzpomínky, zážitky a dovednosti, které kluci na výpravě získali, jim zůstanou.

Přátelé, bráškové, děkuji za krásný čas, který jsme spolu prožili. Také jsem hrdá na mladší členy výpravy, kteří šli do všeho se stejnou verbou jako ti starší. Těším se na další společné putování a v pátek na schůzce na viděnou! Marťa

Trasa sobotního výletu